Haluzáři

Úježďáci nebo spíš Knotkovci?

Jak už napovídá nadpis, slušná forma našich hráčů z hlediska docházky se tentokrát nepotvrdila, protože ve složení Petr, Tom a Vlastík jsme museli využít výpomoci kvarteta z Mortparty. Naši brankáři naopak si naopak svou formu udrželi, protože se nedostavil ani jeden z obávaného neprůstřelného dua. Naštěstí nejmenovaná nedaleká víska neplodí jenom ambiciózní fotbalisty, ale tu a tam se najde i někdo s láskou k děravému míčku. Takovým světlým případem je právě Milan, který nám opět neváhal krýt záda.

Co se týče rozestavení, zvolil trenér předpokládanou variantu hry se třemi obránci a čtyřmi útočníky. Do defenzívy bylo nominováno újezdské duo Petr-Vlastík s Tomem Knotkem, zbývající čtyři hráči, které již netřeba jmenovat (a hlavně nemožno, protože si je všechny nepamatuju), tvořili naši útočnou vozbu.

Po desetiminutovém rozťukání se mohlo jít na věc. Do zápasu vstoupily oba týmy s hlavami plných taktických pokynů, nikdo nechtěl udělat první chybu a dovolit soupeři skórovat. Těmi šťastnějšími byli Haluzáři, když, tuším, Tom vymetl při brejku pavučinku v levém horním rohu Milanovy brány. Nepříznivý stav 0:1 pak sice chvíli na světelné tabuli vydržel, pomalu, ale jistě však začínalo být jasné, že by se skóre mohlo začít měnit v náš prospěch. Většinu času jsme totiž měli míček ve své moci a podobně jako Barcelona jsme hledali skulinku v dobře zformovaném bloku soupeře. To se přeci jen podařilo, když Vlastík využil nezvykle hodně prostoru v nadějné pozici a s rozvahou poslal balonek mezi dvěma bránícími hráči na bližší tyč soupeřovy svatyně. Asistenci si připsal Tom.

Tím byla odstartována na góly na dnešní poměry bohatá pasáž, protože jsme po chvíli vedli již 4:2. Dvoubrankovým vedením jsme se však neuspokojili a brankový rozdíl se mezi oběma týmy dál prohluboval. O přesném vývoji skóre bohužel nemáme záznamy, ostatně stejně jako o všech našich úspěšných střelcích, ale průběžný stav byl v určitý moment 6:2 a později 10:3. Tento vývoj neměl příliš blahodárný účinek na atmosféru na střídačce Haluzářů, a proto není divu, že tam bylo poměrně dusno. Asi deset minut před koncem si nadvakrát vzali time-out, jehož výsledkem byla Hulova slova spoluhráčům: „Posledních deset minut si zahrajem florbal“, v praxi to však z mého pohledu znamenalo spíše: „Posledních deset minut budu střílet ze své forhendové otočky ze všech pozic“. Tedy alespoň zpočátku, kdy se o takovou střelu Hul pokusil několikrát za sebou. Nutno však jedním dechem na jeho obranu dodat, že jedna mrška se přece jenom prosmýkla Milanovi pod nohou a doputovala až do sítě. Celkově Haluzáři zvýšili obrátky, zatímco my jsme je spíše snižovali, a rychlými kombinacemi se párkrát dostali do slibných příležitostí. Podařilo se jim však vytěžit už jen jednu branku, a tak zápas skončil pořád poměrně pěknou výhrou v poměru 10:5. Vítězství lze označit jako zasloužené, a to i přes to, že Haluzáře patrně příliš nepodržel brankář, na druhou stranu toho ale dnes směrem dopředu moc nevymysleli a jejich vstřelené góly byly převážně dílem náhody a individuálních chyb.

Největší kaňkou na dnešním přáteláku je bezesporu Péťovo zraněné koleno, záludné mokré místo na hrací ploše si tak vybralo zhruba po hodině hry krutou daň. Doufejme, že bude náš mladý obránce zase co nejdříve skákat přes kaluže. Najdou se ale i veselejší zprávy, kterým vévodí ta o probuzené střelci. Tomovi se totiž podařilo dát čtyři branky a alespoň protentokrát umlčel zlé jazyky, které jej podezřívaly z nekoncentrovanosti na florbal z důvodu jeho rodící se fotbalové kariéry. Pro úplnost dodejme, že jeho branky nebyly nějaké dorážky do prázdné brány, ale povedené rány ze střední a větší vzdálenosti. Z Úježďáků se dokázal prosadit ještě Vlastík, který si připsal dva zásahy. O zbylé čtyři se postaraly naše posily, zejména druhý Tom na hřišti a jeho prudké střely zápěstím někde z prostoru pomyslné modré čáry byly smrtící. Tímto závěrečným brakovým sumářem a poděkováním za hru se s Vámi loučím, zbývá už jen tradiční pozvánka k případným ohlasům domácích.